Bylo slunečné ráno a od moře se nesl chladný vítr. Vůně soli a výhled na obrovská mlhavá mračna která se drží při hladině podél celé východní strany ostrova, nebyly jediným cílem tohohle ranního výšlapu.
Už pár mil se terén nepatrně zvedal ale posledních pár set metrů bylo skutečně náročných, a na vrcholu útesu stál majestátný maják osmiúhelného tvaru. Budova to byla stará a nepoužívaná ale věž vypadala pořád čistě. Před vchodem do spodní budovy si Chrod všiml jakési křížové cesty, každá kaplička měla uvnitř jiné vyobrazení. Chvilku již studoval první obrázek, když se k němu konečně dostala i Lada a Aredhel. Elfka se snažila popadnout dech, ale pokaždé když do plic nabrala chladný mořský vítr jako by vdechla střepy. Chrod byl na podobné podmínky zvyklí ale na stav jeho společnice radši nic nepoznamenal. ´Co myslíš že to znamená´ zeptal se Aredhel. Ta se zahleděla na bizardní vyobrazení před sebou. Nevypadalo to jako nic, co kdy viděla. ´Možná je to kuše? ´ přemítala. ´Koukneme na ty ostatní a snad budeme moudřejší. ´ pobídla barbara.
Po strmém výstupu a třech dalších vyobrazení byly ale dobrodruzi zmatenější než před tím. Ale to jim rozhodně nebránilo v prozkoumání okolí majáku a následně i jeho vnitřku.
´Proč? Proč je to vždycky plíseň, když prohledáváme tyhle místa? ´ rozhořčila se Aredhel. A skutečně první patro majáku bylo plesnivější snad i než starý mlýn u Bronzového Průsmyku. Jedinou výjimkou byla rozestavěná loď a zaprášený stůl s nářadím které stáli v rohu místnosti. Chrod jen pokrčil rameny, ale sám z toho taky velkou radost neměl.
Vrchol majáku byl mnohem hezčí a skleníkový efekt který tvořila průhledná kopule, místnost příjemně zahřál. Chrod si hned začal prohlížet velkou díru s dvěma drobnými otvory na dně co byla uprostřed místnosti. Aredhel mezitím procházela dokumenty na stole. Nic zajímavého se nedočetla ale když si ke stolu usedla, všimla si krabice pod ním. V té bylo jakési zařízení ve tvaru kuše. Ale bylo vyrobené z tenkého kusu mědi. ´Hele. ´ ukázala zařízení Chrodovy. Barbar si nebyl jistý na co kouká. Ale jen co Aredhel poukázala na podobnost mezi přístrojem a piktogramem z křížové cesty dole, válečníkovy se rozzářili oči nadšením. ´já myslím že to musíme dát tuhle do díry. ´ řekl Chrod a Aredhel ho rozhodně zastavovat nechtěla. Barbar si opatrně převzal nástroj a pomalu ho vložil do díry tak aby se dotýkal obou otvorů s kovovým okrajem. Prásk.
Rána odhodila barbara a celých jeho 2000 mincí váhy přes půl místnosti, Aredhel uskočila a vyjekla překvapením, zatímco Lada měla co dělat, aby ji Chrod nezalehl. Když se podívaly dovnitř díry našli onen nástroj skroucený a místy jako kdyby rozteklý. Ze dvou otvorů na dně se kouřilo a vzduch se zaplnil štiplavým zápachem. To jim oběma stačilo. výlet k majáku nic nového nepřinesl, ale alespoň to byla pěkná vycházka, tedy alespoň pro dva ze tříčlenné skupiny.
Do Dolního Přístaviště se dostaly k obědu, který strávili pořád pod střechou u Hůlkových.
´Myslím že se vrátíme s Chrodem do Bronzového Průsmyku´ řekla Aredhel Elvíře, po tom co si postěžovala na stav komunikací v této části ostrova. ´To co jste hledaly jste našli, tak vás tu už snad nic nedrží ´ odpověděla čarodějka s úsměvem. ´ Ale až se budeš chtít zase zlepšit v čárech tak se tu zase stav. Lubomír říkal že si v knihovně předvedla pár perfektních zaklínadel. ´
A s tím se dobrodruzi rozloučili s milou rodinkou v Dolním Přístavišti a vydaly se na dlouhou cestu zpátky do Bronzového Průsmyku. Po cestě se nic moc zajímavého nestalo. Skřet na mostě pustil dobrodruhy bez menších potíží a perníček si užíval klidný průběh cesty.
Po pár dnech je opět pozdravila známá silueta města a na večeři se vydaly do hostince.
Jen co usedli oba k výčepu, přišel k nim mladík s nečekanou zprávou. ´Byly jste oba pozváni na jídlo do salónku´ řekl jako kdyby opatrně. A rychle se pak klidil z cesty. Chrod si s Aredhel vyměnily překvapené pohledy, ale do salónku se vydaly.
Za svitu svíčky seděla v salónku jen jedna osoba. Byl to hobit který sám nemohl být víc jak pár let starší než oba dobrodruzi. ´prosím posaďte se. ´ vybídl je. Měl ostré oči a na krátko ostříhané vlasy, tunika vypadala draze a byla očividně šitá na míru. Dalo se říct že vypadal sympaticky, ale něco na něm nehrálo, jeho pohyby a pohledy byly jako kdyby vypočítavé.
´Rád tě opět vidím Aredhel. ´ začal. ´Ty si mě nejspíš nepamatuješ, ale moje jméno ti nebude cizí. Jmenuji se František Nezdolný´
Aredhel ani Chrod nemohli uvěřit svým uším. Tady je ten hobit, co jim už víc jak jednou zkřížil plány. František nečekal než se dobrodruzi vzpamatují a hned pokračoval. ´já jsem vám přišel dát nabídku. Mám tu sebou 500 zlatých a ty můžou být vaše pokud mi slíbíte, že dnes večer opustíte toto město, a už se nikdy na jižní stranu ostrova nevrátíte. ´
Jak barbar, tak ani elfka nevěděli na co se zeptat dřív, chrlily na hobita otázku za nařknutím a zase zpátky. František vycítil jejich nerozhodnost, a tak jim ustoupil, když si vyžádaly hodinu na rozmyšlenou.
Oba dva se okamžitě pustily do debatování, slova ´kdyby´ a ´jestli´ padli víc než tucetkrát. I když 500 zlatých znělo lákavě nemohli přece nechat lidi z jižní části ostrova nechat pod nadvládou tohohle vyvrhele, nemluvě o tom, že nemít přístup k celé polovině ostrova by mohlo mít následky pro jejich budoucí cíle.
A tak bylo rozhodnuto. Nabídku odmítnou. Když to oznámily Františkovi, jeho pohled se nezměnil ale pěsti měl zaťaté, že mu bělali klouby. ´Dobrá tedy, vypořádám se tedy i s vámi. ´ křikl, a rychle se ze salónku vytratil.