Nad ostrovem se sbíhala mračna a trpaslík s krátkým zrzavým vousem koukal z hradeb Berně, směrem na jihovýchod. Tím směrem se nacházelo město Dolní Přístaviště a také slavný maják. Ty ovšem nebylo vidět, kvůli obrovské hoře která ve výhledu překážela. Vzpomínal jak sám na ostrov v mládí připlul lodí která ho vysadila poblíž onoho majáku.
Fahrin Sedmera koukal k hoře, jako většina obyvatelů Berně, od doby co se k němu donesla zpráva o útoku na Dolní Přístaviště. ´Koukáním nikomu nepomůžeš´ houkl na Fahrina jeho mistr. ´Máme přímé nařízení od krále, pomůžeme s okováním brány města. ´ To Fahrina od výhledu odtrhlo a vydal se za mistrem. Myšlenkami však stále vysel u majáku.
Celý den byl kolem hradeb shon. Z hradu byly na oběd vyslány služebné, aby se postaraly o občerstvení řemeslníků. Fahrin dostal kus soleného masa mezi plátky chleba. Zakousl se a skoro ani nestačil poděkovat jak se hrnul zpět k bráně. Společně s mistrem okovaly celé křídlo a zrovna přidávaly do kování hřeby aby měli jistotu že se plechy nestrhnou. Takhle pracovaly celí den a když přišla noc, ustlali si poblíž pracovní stanice. V noci probudil Fahrina ruch pobíhajících lidí. Prodral se mezi nohami davu a na cimbuří se jako všichni ostatní zadíval k hoře. Temná silueta byla zezadu ozářena oranžovým světlem a co chvíli bylo slyšet praskání stromů. Ať už na ně útočil kdokoliv, jistě už byl na pevnině.
Mladík se podíval zpátky k bráně a všiml si že mezi pochodujícími vojáky a pobíhajícími civilisty stál jeho mistr a přidělával si nářadí za opasek. Fahrin tedy seběhl dolů a začal se s ním chystat. Mistr na něj jenom tiše kývl a pak šli pokračovat v práci. Rytmické údery kladiva které upevňovaly panty ke stěně se ozývaly nocí přes hukot davu. Fahrin pak viděl jak se k práci přidávaly po jednom i ostatní řemeslníci. Netrvalo dlouho a brzo se všichni připojily do nočních příprav. Ti co mohli kovaly a ti co nemohli jim podávaly materiál. Občané hlavního města přeci nenechají tyto hradby padnout.
Ráno přišlo rychle a všechny přípravy byly hotovy. Teď se pobíhalo po cimbuří a připravovaly se koše s šípy. Fahrin se šel tedy podívat znovu ven z města. Sluníčko pomalu vycházelo a oranžová záře byla tatam. Oči mu klouzaly mezi úpatím hory, odkud by přišly pozemní vojska, a vzdálenou věží Bělpuchu. Věděl že útok bude nejspíš veden k nim, ale chvíli pomyslel na svého bratrance který právě v Bělpuchu studuje na univerzitě.
Byla to mladá žena která stála vedle něj co si toho první všimla. Vztyčenou rukou ukázala směrem k vrcholku hory a suše zakřičela. Fahrinovy oči vystřelily k vrcholu kde se mezi paprsky ranního slunce protahoval obrovský a lesklý drak. Musel být přinejmenším velikosti třípatrového domu a koukal směrem k městu.
Lukostřelci se začaly sbíhat na hradby ale nestačily se ani seřadit a drak už jim plachtil nad hlavami. Okování hradeb nemělo nyní žádný smysl. Drak se bez jediné překážky přenesl až k hradu, na který vychrlil takové množství ohně že žár na tvářích cítil i u bran města Fahrin. Rozhostila se panika a davy lidí prchaly skrz nově okovanou bránu. Fahrin také nehodlal čekat kdy se drak otočí k nim a tak prchal na jih. I přes vysoké hradby a střechy nejvyšších domů byl vidět drakův hřbet.
Celí den a noc drak řádil ve městě. Fahrin zná další část jen z vyprávění ale prý se drakovy postavily všichni šlechetní rytíři a čarodějové na ochranu krále. Byly však zabiti dříve než si stačily svého soka poměřit. Trpaslík putoval celí den, než se dostal téměř k Bronzovým horám. Zde pohleděl na východ a jeho nejhorší obavy se potvrdily. Maják, nepohasínající hvězda která vedla všechny lodě bezpečně na ostrov, byl zničen. Z ostrova Aureum Insula, se nedostane ani kdyby chtěl.
Nevěděl co si má počít a tak se vydal do dílny svého mistra která se nacházela v Bronzových horách. Pár dní tam čekal a doufal že se jeho mistr nebo snad jiný z učedníků ukáží, ale nikdo nepřišel. Fahrinovy tedy nezbývalo než se vydat zase zpět do Berně. Cestou k městu potkával řadu stanů a povozů lidí kteří také neměli kam jít. Když už byl skoro u města všiml si davu který se shromáždil jen v dohledu brány. Podle všeho to vypadalo že drak spálil a sežral každého na koho přišel a teď si dopřává zaslouženého odpočinku.
V davu si najednou vzal slovo statný muž. Byl vysoký a měl široká ramena, kolem něho postávala menší družina kumpánů. ´Jmenuji se Holáč. ´ začal poněkud hlasitě ´A možná bych věděl jak draka porazit´. Kolem si začali všichni šuškat. Holáč chvíli počkal a pak pokračoval. ´Má to ale malí háček. Já bych toho draka potřeboval porazit sám. ´ V hloučku lidí nastalo ticho. Nikdo si nebyl jistý co na to říct ale po chvíli se začaly ozývat souhlasná slova. Holáčova nabídka se zdála přinejmenším zvláštní ale v situaci jako je tato se nikdo přít nehodlal.
Zpráva o hrdinovy lidu se rozšířila jako divoký oheň a tak se další den sešla většina přeživších Berňanů na dohled okované brány. Holáč pak sám vstoupil do města a členové jeho družiny zabraňovaly ve vchodu všem pošetilcům, co by se snažili do města vniknout, ne že by jich bylo hodně.
Po hodině čekání vyšel Holáč, s drakem v patách, z města. K lidem zvolal ´Stvůra přijala mou výzvu k souboji´ Dav lidí byl jak na trní, a když hrdina vytasil meč, všichni utichly. Obrovský drak cenil zuby a drásal drápy drny trávy, jeho jantarové šupiny se leskly ve slunečním svitu, ale k meči jako by se bál přiblížit. Holáč pak směrem k drakovy udělal pár rychlých výpadů a stvůra se začala stahovat. ´Nééé, dobrý pane. ´ zasyčel drak svým zlověstným hlasem. ´dovolte mi důstojnou smrt.´
Fahrin nemohl věřit svým uším ale dav byl u vytržení. Lidé jásali a pár jich začalo na draka házet kameny. Holáč zamířil meč k zemi a pravil ´Dobrá tedy netvore. Dovolím ti důstojnost alespoň ve smrti. ´ Mezi lidi vypukl jásot a Holáč začal pobízet draka zpět k městu. A jak se Obrovský drak začal sklánět aby prošel bránou Fahrin si všiml úsměšku na drakových pyscích. Dav ale na ještěra nekoukal. Provolávaly Holáčovi slávu. Ten se samozřejmě sám třikrát uklonil než zmizel za nestvůrou v hradbách města.
A to bylo naposled co kdy kdo draka vyděl. Holáč později vystoupil, aby lidem oznámil že drak se setkal s důstojnou smrtí a na základě jeho odvahy si jej lidé zvolily za krále. To ale Fahrina nezajímalo. Podílel se na úklidu a rekonstrukce města, doufaje že najde svého mistra. Třetí den úklidu se mu to podařilo. Jeho mistr byl v hromadě spálených těl a nic nezůstalo jak z jeho oblečení tak nástrojů. Fahrin jej poznal jen díky malému prstenu který mistr nosíval a který jako zázrakem žár ustál.
Svědomí jej nepustilo z města než bylo vše uklizeno, a tak se vydal na jih znovu až po dvou letech. Přibližoval se k Bronzovým Horám a míjel známou mohylu která značila cestu k dílně. Tehdy nemohl ani tušit že stejnou mohylu bude za dvě stě let míjet i Iris s její družinou.
Iris si prohlížela zvláštní drn nedávno vykopané trávy, zatímco ostatní zkoumali obelisky zasazené v kopečku. Když do kruhu kamenných hranolů vstoupil i Lukáš, vyskočila na ně hromada oživlých mrtvol. Chrod, Aredhel i Iris se okamžitě připravily k souboji, zatímco Lukáš vzal nohy na ramena. Za pomoci většiny svých přátel se Iris podařilo stvůry porazit. Bohužel u sebe neměli nic hodnotného a tak skupinka pokračovala dál k horám. Hobitka si nebyla jistá co v horách najdou, ale když jí tam vedl Fahrin, určitě to nebude nic špatného.
Putovaly ještě pár hodin než se dostaly ke kamenné bráně. Když už byly skoro vevnitř, uslyšely ladnou melodii hranou na housle. Iris okamžitě píseň poznala, a tak se rozeběhli do jeskyně. Tam na ně koukal překvapený stařičký trpaslík Fahrin Sedmera.
Následovalo radostné setkání a představování nových přátel. Chvíle však nestačila pominout než se Aredhel zeptala staříčka na informace ohledně draka. I když už uběhly dvě století, Fahrin stále nesl onen útok těžce. Svůj příběh jim sice odříkal jak nejlíp si jej pamatoval., ale každé slovo jej tížilo. Všichni napnutě poslouchaly a když trpaslík domluvil, začaly se spolu radit. Fahrina potěšilo že jeho verzi příběhu berou vážně a že jim mohl pomoct.
Dál se ještě ptaly na díru poblíž Bělpuchu o které Fahrin trochu věděl a tak jim prozradil že v místě se kdysi těžil wolfram. S tím se jejich pozornost otočila k dílně samotné. Krom hlavního sálu, ve kterém se zabydlel Fahrin tu byla ještě zadní síň která byla za zamčenými dveřmi. Chvíli to skupince trvalo, ale podařilo se jim prolomit složitý mechanismus který dveře chránil. Pak se spolu vydaly hlouběji do jeskyně.
Světlo jediné pochodně jim svítilo na cestu. Všichni si dávaly pozor hlavně na hlavu, a proto si nevšimli malých kouliček na zemi. S výjimkou mrštné Iris, si všichni do tmavých balvánků kopli. Ty okamžitě vyslaly proud prachu směrem nahoru. Tyto balvánky byly totiž houby podobné prašivkám, avšak jejich spóry měli halucinogenní účinky. Tři z dobrodruhů okamžitě padli k zemi a slintajíc se ztratily ve světě iluzí.
Iris byla zezačátku vyděšena, ale snažila se zachovat chladnou hlavu. Rychle pochopila že vyřazení jejích společníků mají na svědomí prašivky. Ve snaze pomoct svým dobrodruhům co nejrychleji vytasila dýku, a jednu z hub hbitě sekla. Statický cíl udeřila s neuvěřitelnou přesností, ten však odpověděl podobným proudem spór. Iris padla k zemi mezi své společníky, a propadla stejnému kouzlu jako oni.
Probrání nečekalo na Iris velmi příjemné. Hlava se jí točila, byla celá otlačená a v puse měla sucho jak na poušti. Kolem ní byla tma a zbytek skupinky stále ležel v mrákotách. Chvíli hobitce trvalo než se vzpamatovala. Naštěstí sebou měla vodu, která jí pomohla jak s hlavou tak s suchem. Přemítala co dál, když jí napadlo zapálit pochodeň a dát napít i ostatním. Ti reagovaly rychle, jak jim čerstvá voda vyčistila mysl.
Po chvíli sezení se zvedly a tentokrát velmi ostražitě pokračovaly dál do jeskyně. Konec nebyl daleko a k jejich zklamání zde toho ani moc nebylo. Byla zde jen kovadlina, jakýsi kufr a pár zlatých. Kovadlina byla na ně moc těžká a tak sbalily zbytek a odešli.
Lukáš se doprošoval zlaťáků, a tak mu je všechny daly. Když je ale vytáhli na světle všimly si, že mají poněkud jasnější barvu. Oproti normálním zlaťákům jako by zářily. Fahrin jim vysvětlil že to bude následkem výrobního procesu nových mincí. Zatímco v minulosti se mince razily z ryzího zlata, ty dnešní jsou pouze měděné s patinou.
Dál se skupina začala zajímat o zvláštní kufřík. Byl dřevěný a měl na boku cosi vyrytého. Tentokrát to byl Chrod který zpozorněl. Onen výrytek mu připomněl značku kterou již jednou viděl. Barbar začal horlivě povídat o křížové cestě, která lemovala stezku k majáku u Dolního Přístaviště. Aredhel si na jejich náročný výlet do kopce rychle vzpomněla, a spolu s Chrodem popsaly značky i ostatním. Uvnitř kufru byla forma na lití kovu.
To Chroda velmi nadchlo. Maják mu ležel na mysli už dlouhou dobu, a tak se všichni společně rozhodli že musí blíže prozkoumat onen důl u Bělpuchu.
Rozloučily se s Fahrinem a pozvaly ho k sobě do mlýna na návštěvu. Pak se rychle sbalily a vyrazily k Bronzovému Průsmyku, aby nabraly povoz s Chrakterem II, a vyrazily zpět do Bělpuchu.