Jen drobné odlesky světla tančili po hladině vody. V šeru vypadalo jezírko velmi klidně a věž v jejím prostředku jen tiše skřípala. S poryvem větru byl ale klid prolomen, z věže se ozval skřípavý zvuk a vnitřní část stavby se začala pomalu otáčet. Lukáš nehnutě pozoroval jak přes okraj kamenů začíná téct voda. Nejdřív pouze drobný proud, tiše protnul hladinu. Ale s časem se začaly objevovat i kameny a kusy bahna. Každý z nich dopadl do jezírka s hlasitým nárazem. Mladík pozoroval jak se množství a velikost odpadu navyšuje a začínají se mezi nimi objevovat i jiné předměty. První rozpoznatelná byla ruka, naprosto svlečena kůže i svalů, se společně s trochou bahna svalila do hlubiny jezírka. Netrvalo dlouho a začaly se vytlačovat i větší kusy a nakonec i celé ostatky. Srdce mu s každým novým předmětem bušilo čím dál tím víc ale zrak neodvracel. Když už namísto vody, věž vytlačovala pouze krev a hnilobu, zahlédl Lukáš mezi mrtvými i Aredhel a Iris a Chroda, a s poslední otočkou vnitřního mechanismu vypadlo z věže jeho vlastní bezvládné tělo. Padalo rychle dolů a než stačilo narušit hladinu, Lukáš se s trhnutím probudil.
Studený vítr profukoval skrz starý mlýn. Aredhel meditovala na posteli a Iris s Chrodem se rozespale sápaly po ranní hygieně. V hlavní světnici byl klid. Trvalo to až do snídaně než si dobrodruhové všimly že někdo chybí. Jejich společnice Lada nebyla k nalezení. Okamžitě se všichni zvedly a začaly po ní pátrat ale jediné co našly byly stopy po odletu. Jelikož nevěděli co dál dělat, rozhodli se pokračovat dál bez Lady. Snad na ní někde narazí.
S osedlaným Chrakterem II utíkalo putování do Dobrovanky poměrně rychle, avšak v polovině cesty narazila skupina na překážku. U stezky ležel obličejem dolů jakýsi muž. Iris chtěla přistupovat opatrně ale Chrod jí předběhl a zvedl staršího pána ze země. Ten jen nemohoucně zasténal a tak ho přenesly na žebřiňák. Dali mu napít a najíst, a stařík se začal vracet ke smyslům.
Jen co byl schopen slova, začal skupince děkovat. Přívěsek, který mu vysel kolem krku, jim prozradil že se jedná o příslušníka Řádu Světla. To bylo náboženství které bylo na ostrově poměrně rozšířené. Ale bylo to překvapení když jim prozradil že v řádu zastává pozici mnicha. Nejvíc byl z nové informace zmatený Chrod. Mnichů už pár viděl, ale na rozdíl od tohoto staříka měli vždy na sobě roucho.
Mnich začal vyprávět o kouzelném světle které vedlo lidi přes hory kdysi dávno. Světlo se jmenovalo Šentia Lůče a poskytne vedení každému kdo se ztrácí v temnotě. Iris, Lukáš a Aredhel přikyvovaly spíš ze slušnosti a Chrod pořád polemizoval nad rouchy. Na konci kázání jim mnich popřál klidnou cestu a dal každému vlastní přívěsek Šentia Lůče, pro štěstí. A s tím se rozloučily.
Skupina se dostala k Dobrovance kolem poledne ale pouze vískou projely. Iris a Lukáš se rozhodli místním udělat drobné představení, navzdory Aredheliným námitkám. A tak hobitka spustila na Pikolu zatímco Lukáš pokřikoval po dětech. Ten večer stanovaly v lese a i přes Lukášovo rušení nočního klidu, se vyspaly celkem pohodlně.
Druhý den dorazily do Bělpuchu kde se každý vydal svým směrem. Lukáš našel hraničáře v místním hostinci a zaplatil mu za tréning. Aredhel se zase vydala do místní univerzity, kde si domluvila pokročilé lekce od místních kantorů. Chrod a Iris mezitím sháněly vybavení na jejich další dobrodružství. Pokusili se zajít i za Elesnérem, ten však nebyl k zastižení. K večeru ještě zatáhl Chrod Iris k místní švadleně kde nechal přešít svou starou vycpávanou zbroj na hobitku.
Pár dnů tedy odpočívaly ve městě a připravovaly se na cestu k wolframovému dolu.
Nastal den D. Vyrazily brzy k ránu a žebřiňák nechaly v hostinci. Chrod který šel cestu obhlídnout předem, věděl že by je povoz mohl zdržovat. A v odpoledních hodinách konečně k díře došly. Byla poměrně široká a kuželovitě se zužovala, až na dno, kde bylo malé jezírko. Cesta, dostatečně široká pro tři kočáry, se spirálovitě snášela po okraji dolu.
Klesajíc si všimly velké brány, která byla vsazená do skály, téměř na dně jámy. Před ní stál jediný kostlivec. Hlouběji, v místě kde se cesta setkala s hladinou vody se slunila skupinka slimejšů, ty ale dobrodruhy moc nezajímaly. Kostlivce si rychle podaly a už chtěli vejít dovnitř když je Lukáš zastavil. Už delší dobu měl špatný pocit z tohoto místa. Uprostřed jezírka se totiž nacházela věž, která vypadala stejně jako ta v jeho snu. Jak Lukáš svůj sen převypravoval zbytku výpravy, atmosféra jako by zhoustla. Mraky zakryly poslední paprsky slunce a stíny z pootevřené brány jim začaly olizovat boty. Skupinka vešla do dolu.
Ponurá chodba s vysokým stropem se linula kamsi do dály. Ani se svitem pochodně nebylo vidět na konec. Po stranách bylo pár dveří, a tak začaly dobrodruzi s průzkumem. První místnost byla prázdná ale v druhé kdosi stál. Když se začaly všichni potichu domlouvat na strategii, Lukáš rozrazil dveře a hlasitě se představil. Vevnitř bohužel nebyl nikdo, kdo by byl schopen odpovědi. Dva trpaslíci v procesu rozkladu, dřímající zrezlé krumpáče se k němu otočily a zahájily útok. Jen díky Chrodově rychlému zákroku, se Lukášovy nic nestalo a podařilo se jim trpaslíky porazit. V místnosti nalezly zvláštní klíč který si pro jistotu vzali s sebou.
Aredhel se snažila Lukášovy vymluvit jeho scény, alespoň v těchto nebezpečných situacích, avšak ten nad její radou jen mávl rukou. Mezitím se Iris s paklíčem pokoušela odemknout třetí dveře. Zámek byl starý a tak se jí paklíč trochu zohnul, ale nakonec se jí podařilo dveře otevřít. Uvnitř čekaly podobné nestvůry jako ve vedlejší místnosti. Tentokrát si byly schopni domluvit strategii a tak byl souboj poněkud bezpečnější. V jeden okamžik se Iris podařilo bodnout trpaslíka tak šikovně že se na jeden zásah skácel k zemi.
V této místnosti byl pouze temný otvor u země, do kterého se báli vstoupit, a tak poslaly Křivonožku na výzvědy. Kočka moc daleko nedošla aby nahlásila, že na konci tunýlek zatáčí. S tím se prozatím spokojily a tak se raději vydaly hlouběji do temného dolu.