✨V nejtmavší části hvozdu žila princezna víl. Byla ze všech víl nejkrásnější a její zrzavé vlasy plály jako oheň ve večerních paprscích slunce. Často se svými společnicemi plavala v tůních a procházela mýtiny. Plody lesa jim sloužily k obživě a čiré stružky k pití. Vše ve hvozdu bylo krásné a když se přihodilo nějaké neštěstí, víly vždy vše napravily.
Aredhel seděla v čítárně a pročítala svou nejmilejší obrázkovou knihu. Vysoká okna pouštěla do místnosti v druhém patře světlo, ale bohužel i hluk. Rodina Jitřenkova byla jedna ze starých rodů u dvora a její členové sloužili koruně už několik generací. Jako takoví si mohli bez problému dovolit bydlet v hlavním městě ostrova. Berně bylo ohromné velkoměsto a mělo čtyři rušná náměstí. Na prvním náměstí se samozřejmě nacházel hrad a další tři pak sloužila jako hlavní uzly dopravy. Jitřenkovi bydleli ve třípatrovém domě na druhém náměstí. Jediná věc v okolí, která hvozd vůbec připomínala, byl stoletý jasan uprostřed trhu, který svými větvemi dosahoval až na okna domů okolo. Rodiče malé elfky měli často plné ruce práce s úředními záležitostmi, ale to neznamenalo, že by Aredhel byla zanedbávaná. Od útlého věku s její výchovou pomáhal tucet vyučujících a vychovatelů, kteří se starali o to, aby mladá slečna měla dobré mravy a prvotřídní znalosti.
Menšina obyvatelstva ostrova byla nadaná schopnostmi tvarovat Mag energii a Aredhel byla jednou z nich. Díky tomuto nadání se od ní už od dětství očekávaly velké věci.
Aredhel bylo 8 let, když se musela rozhodnout jakým směrem bude zaměřovat svá učení. A tak její máma Ctěna jednou u rodinné večeře spustila. ´Už si promýšlela svá studia, Aredhel? ´ Mladá elfka pohlédla na své rodiče a s nadějí v hlase pronesla ´Já. Já myslela něco s přírodou, abych se mohla podívat ven z Berně. ´ Její otec Elényll se na ní zadíval a s drobným úsměvem nabídl ´Slyšel jsem, že úřad kartografie shání pořád nové lidi. ´Aredhel si nebyla jistá, jak otci odpovědět. Kartografie? Dívka si nebyla úplně jistá ani co to přesně znamená. Ale Ctěna byla z návrhu už nadšená. ´no to zní zajímavě, a určitě se podíváš i ven z města. ´ A než se Aredhel odhodlala něco poznamenat, věc už byla bez ní vyřízena. Rodiče najmuli učitel kartografie, který bude každých pět dnů do domu Jitřenkových docházet a vyučovat Aredhel základy kartografie.
Pár dní po její první lekci seděla Aredhel v čítárně a listovala obrázkovou knihou, když za okny uslyšela cosi zvláštního. Po tržnici hulákali jacísi strážní a znělo to jako kdyby někoho hledali. Aredhel otevřela obrovská okna aby vykoukla ven a skutečně; na zemi bylo pět strážných, kteří probíhali mezi stánky na trhu. Aredhel ale nebyla jediná kdo je sledoval. Krom lidí na trhu a v oknech tu byl ještě někdo. Asi pět sáhů od Aredhel seděla na větvi jasanu Dívenka se zrzavými vlasy a s pobaveným pohledem strážné sledovala. Aredhel nevěřila svým očím, pro mladé dámy se přeci nesluší pošklebovat se a už vůbec ne lézt po stromech. Ale i přes to tady byla. Jako divoká kočka seděla na větvi a sledovala rozruch na zemi. Po chvilce se dívka rozhlídla a všimla si Aredhel. ´Nazdar. ´ pozdravila zrzka mladou elfku. Aredhel nevěděla jak odpovědět. ´co to máš v ruce? ´ pokračovala dívenka rozhovor sama dál. Na to už Aredhel odpověď znala ´To je povídka z temného hvozdu, znáš to? ´ ´Neznám, my doma knížky nemáme. ´ řekla dívka na stromě. To pro Aredhel bylo ještě překvapivější než lezení v korunách. ´cože? A kde teda čteš? ´ zeptala se nevěřícně elfka. ´já toho moc nenačtu ´ odpověděla dívka s úsměvem a mimoděk při tom sledovala strážné, jak horlivě opouštějí tržnici. ´A nechtěla bys chodit číst knížky sem? ´ navrhla Aredhel. To upoutalo dívčinu pozornost. Koukla elfce do očí a řekla ´To si piš. Jak se jmenuješ? ´ Aredhel sledovala dívku, jak se připravuje lézt ze stromu dolů. ´já jsem Aredhel, a ty? ´ ´Já jsem Stela. ´
✨Jedno sychravé odpoledne do lesa přišel nezvaný host a začal posílat létající drápy na nebohou zvěř. Když se o tom princezna víl dozvěděla vydala se za tímto netvorem, aby ho z hvozdu vyvedla. Netvor byl mohutné postavy, na hlavě měl stříbrné hnízdo a seděl na koni opředeném provazy. ´vyjdi z hvozdu a už se nevracej netvore. ´ spustila naň víla, ale netvor se jí vysmál a chraplavým hlasem odpověděl ´my tedy tvůj hvozd pro dnešek opustíme, ale brzy se vrátíme v počtu a hvozd už tvůj nebude´
Od onoho dne se Stela začala celkem pravidelně objevovat na tržnici, kde se setkávala s Aredhel. Většinou si spolu na náměstí hrály, ale když bylo moc velké horko, tak usedly do stínu jasanu a Aredhel jí předčítala své oblíbené knížky. Stela jí na oplátku nosila jahody a borůvky z lesa. Stele se povídka z temného hvozdu líbila a nejednou se holky bavily, jak krásné to musí být žít v takovém hvozdu a nemít starost na mysli.
Takhle klidně ubíhal čas a Aredhel se v průběhu nudných hodin o mapách a opakování starých trpasličích run vždy myšlenkami toulala po temných hvozdech nebo se Stelou po náměstí. To jí pomáhalo tato nudná odpoledne přežít v klidu.
Na podzim roku, kdy Aredhel bylo 12 let, se chystal průvod městem a Aredhel bylo prvně dovoleno trávit ten čas ve městě sama bez doprovodu. Stela z toho měla stejnou radost jako elfka a společně si ten den plánovaly už skoro 20 dnů dopředu. Když konečně to osudové ráno přišlo, tak se radostně rozeběhly do Ulic Berně. Prvně prošly všechna náměstí a rozhodly se, že čtvrté má stánky s nejsladšími moučníky. Pak se šly podívat na věž místní knihovny, aby se rozhlídly po okolí. Nebe bylo neobyčejně modré a na obzoru ani mráčku. Dál se chtěly jít podívat na průvod, ale cestou Stela zastavila. ´Hele, nechceš se jít podívat ven? ´ obě dvě moc dobře věděly, že Aredhel má zakázáno vycházet ven z Berně. Jak její matka, tak všichni vychovatelé vždycky říkali, že vycházky ven z města by mohly být nebezpečné, zvlášť pro někoho tak důležitého jako je ona.
Aredhel se na chvilku zamyslela. Průvod už viděla hodněkrát, a pokud s ní půjde Stela, tak by cesta z města nemusela být až tak nebezpečná, a tak svolila. Společně se Stelou se probrodily davem u hlavní brány a nenápadně se vydaly krajní stezkou kolem zdí města. Po hliněné cestičce šly necelých pět minut a Aredhel nemohla uvěřit svým uším. Klid, který slyšela, znala jen v nočních hodinách. Pouze slabé ozvěny výkřiků z města narušovaly harmonii šelestu listí a zpěvu ptáků. Zrzavá dívka ji tiše vedla do místního lesíku a když do něj dorazily, zvuky z města jako by najednou zmizely. Zelené stíny tančily po zemi jako by si chtěly pohrávat s kořeny, které narušovaly jednolitost vyšlapané stezky. Bylo to krásnější, než si Aredhel představovala. Chvilku se dívky po lese procházely a prohlížely různé skvosty lesní každodennosti. Po chvíli se rozhodly, že průvod už určitě musí končit a tak se vydaly na cestu zpátky. Když konečně z lesa vyšly, začala Aredhel nahlas uvažovat. ´Proč mi není dovoleno takové krásy každý den? Proč se musím topit v nekonečné záplavě textů, které mi potěšení nepřináší. ´ Stela se na ni jenom smutně podívala. Už dlouho věděla, že elfka nevede lehký život. Klec zůstane klecí i když jí naplníte vším přepychem světa. To byl důvod proč tenhle lesík chtěla Aredhel už dávno ukázat. ´Jenom se tě snaží chránit. Venku je krom lesů i hromada nebezpečí´ snažila se Stela vysvětlit. Aredhel kývla jako že rozumí, ale pořád se jí to nelíbilo.
✨Když se měsíc vrátil do své plnosti, netvor se znovu ukázal. Ale nebyl sám, společně s ním družina podobných. Tihle ale neměli hnízda na hlavách a v rukou třímali lesklé tesáky. Jenomže netvor udělal chybu, když ryšavou princeznu podcenil. Ta jeho varování nebrala na lehkou váhu, a tak se na jeho příchod připravila. Jakmile vstoupila družina do hvozdu, tak je napadly přírodní síly ze všech stran. Vlci a jeleni nabíhali na opředené koně, zatímco ptactvo odvádělo pozornost netvorů nálety. Kořeny stromů se zdvihaly ze země a šlehaly jim po nohou. Princezna víl pak se svými společnicemi seslala na netvory zuřivost suché bouře a jejich tesáky se na místě roztekly. Netvor znovu z hvozdu pláchl. Tentokrát naneštěstí ale poučen a rozhořčen.
Pár dní na to seděla Aredhel znovu v druhém patře rezidence a zrovna poslouchala o zakreslování různých svažitostí pro účely dopravy, když do místnosti vstoupila Ctěna a učitele poprosila, aby dnešní hodinu ukončil, že si potřebuje s dcerou promluvit. Když zůstaly v místnosti samy, tak jí matka oznámila radostnou novinu. Vypadá to, že Aredhel už nadále nebude jedináček a rodina Jitřenků bude o jednoho člena bohatší. Ctěna si samozřejmě neodpustila poučení, že Aredhel se bude muset začít chovat slušněji, když teď bude starší sestra, ale to Aredhel nezabránilo v radování. Když novinu sdělila Stele, tak jí děvče s úsměvem pogratulovalo a dodalo. ´možná až se to narodí, tak tě nebudou tvoji rodiče tak hlídat. ´ Aredhel se tenhle směr uvažování zalíbil. Začaly se se Stelou o téhle možnosti bavit a tak se jejich mysl přirozeně snesla směrem k lesíku. Až se Ctěně narodí děťátko, snad budou moct pořádat výlety i vícekrát do roka.
Dny začaly Aredhel zase odsýpat rychleji a ona se nemohla dočkat, kdy se jí konečně sourozenec narodí. I hodiny trpasličí literatury se vlekly poněkud méně pomalu. Netrvalo tedy dlouho a do rezidence na druhém náměstí přibyla nová Jitřenka. Malá sestřička Aredhel byla velmi roztomilé dítě. A všichni vychovatelé a pokojské se pořád točili jen kolem ní, jak Stela předpověděla.
A tak od jara roku, kdy Aredhel bylo 13 let se začaly dívky čas od časy vykrádat z města aby trávily dny hrátkami v lese. Nejraději měli hru, kde předstíraly, že jsou princezny víl a chrání les před strašlivými netvory. Tohle chování postupně gradovalo až do konce léta, kdy se dívky rozhodly svá dobrodružství pro letošek završit přespáním v lese. Aredhel měla z tohoto plánu nesmírnou radost a na událost se těšila, takže se pokaždé, kdy mohla, od Stely učila jak rozdělat oheň křesadlem, nebo jak se staví přístřešek, který chrání před deštěm. Jediný problém, který děvčatům stál v cestě, byl stále trvající zákaz vycházení, který se Aredhel pořád držel. Mladá elfka ale vymyslela plán, kdy svým rodičům řekne, že bude přespávat u Stely. K překvapení obou se Ctěna na moc okolností nevyptávala a k přespání svolila. Den před dobrodružstvím se Aredhel tak těšila, že skoro nemohla usnout, ale tak dlouho plánovaný výlet konečně přišel a děvčata se po obědě vydala známou stezkou kolem zdi města do blízkého lesíku.
✨Princezna víl od netvora čekala všelico, sílu, zuřivost nebo snad posily. Ale ne lest. Jednoho dne se víla sama procházela mezi korunami Jilmů, když uslyšela vzlyk lysky. Jen co dolétla až k jezírku, kde mokré kvočny sedávaly, žádnou z nich neviděla. Rozhlížela se po okolí odkud ten smutný zvuk vychází a najednou na ní z keře vyskočil netvor. Neměl sebou svého koně, ale měl síť z vlasů skalních obrů hustě posetou drobnými oky. Princeznu si hodil přes rameno a rychle s ní z lesa vyběhl. Putovali takhle až do svitu měsíce, než dorazili do netvorova obydlí. Stavba to byla strašlivá a smrděla kouřem.
Aredhel připravila nocleh, zatímco Stela rozdělala oheň. Dříví už měly nanošené z dřívějšího dne a tak spolu seděly v záři plápolajících polínek a spekulovaly, jestli si víly vaří nebo jestli jedí vše syrové. Když byl měsíc už vysoko na nebi, tak oheň uhasily a šly spát.
Muselo být po půlnoci, když Aredhel probudil nepříjemný pocit. V lese byla tma a u země se držel jemný závoj mlhy. Vítr ani ptáci nevydali hlásky a necelých deset sáhů od skromného tábora stála na stezce osoba. Někoho takhle velikého Aredhel nikdy neviděla. Silueta mnoho detailů neprozrazovala, ale samotná stavba těla naháněla malé elfce dostatek hrůzy. Nohy silné jak kmeny stromů, ramena mohutná a široké uši kmitaly sem a tam. Hlava se otočila, ale Aredhel ve tmě nepoznala, jestli směrem k ní nebo od ní. Dech zadržovala od doby, co poprvé obra uviděla a už jí pomalu docházel kyslík. Přidušeně se začala nadechovat. Tvor zareagoval a na stezce si přidřepl. Dívku přelil studený pot. ´ví o nás? ´ To bylo jediné, co by si elfka v ten okamžik přála vědět. Stela ze spaní tiše mlaskla a už to bylo jasné. Obr se zvedl a udělal krok směrem k drobnému přístřešku.
V tom se od okraje lesa ozval roh. Nějaký strážný byl na blízku A to stačilo na to, aby se obr otočil směrem od města a dal se na úprk. Aredhel ještě chvilku čekala, než ztratila zvuk jeho bot na lesní podestýlce a vzbudila Stelu. Všechno, co se právě odehrálo, jí tiše sdělila. Zrzka jen upřeně poslouchala a nohy se jí pod dekou třásly. ´co bychom dělaly, kdyby se ten roh neozval´ přemítala vystrašeně Stela. Stále bledá ve tváři, ale už schopna srovnat si myšlenky, aredhel rozhodla, že tu ještě chvíli poleží, ale jakmile se objeví první paprsky na obloze, tak se vydají poklusem k městu. Stela nic nenamítala a tak i učinily. Brána města byla už otevřená a po cestách se pohybovali lidé. Holky zvolnily tempo a rozloučily se jednu odbočku před druhým náměstím. Aredhel šla domů sama.
Potichu otevřela dveře do předsíně a sundala si opatrně boty. Když se neslyšně dostala po schodech až do svého pokoje, doufala, že se všem vyhnula. Za dveřmi ale na ní čekala máma s kruhy pod očima. ´můžeš mi vysvětlit, kde si se v noci toulala? ´ řekla stroze, ale zatím tiše Ctěna. Aredhel se chtěla vymluvit, ale ke slovu se nestačila ani dostat, když unavená matka pokračovala. ´V noci se po městě toulal nějaký zločinec, co uprchl ze zajetí, tak jsem poslala ozbrojence, ať tě vyzvedne. ´ Tak to byla konečná. Aredhel věděla že na tohle už odpověď nevymyslí. ´my byly se stelou v lese´ Řekla elfka tiše. ´Takže ty se za našimi zády chodíš toulat do lesa? ´ to už Ctěna začínala zvyšovat hlas. ´tady ti dopřáváme všechno co jen si můžeš přát a ty stejně jdeš a takhle hloupě se ohrozíš. ´ ´Všechno? ´ odsekla Aredhel ´A co třeba trocha svobody? ´ Pocity co v sobě zadržovala už přes rok se najednou začaly vylévat ´Plánujete mi každý den a na co? aby ze mě byl kartograf? Tohle já nechci. ´ Teď už se Ctěna skutečně rozzlobila. ´A dost. Tvůj otec už to navrhoval vícekrát a já se tomu bránila, ale nedáváš mi na vybranou. Dneska se sbalíš a zítra ráno odjíždíš na internátní školu v Bělpuchu. ´ Cokoliv, co chtěla Aredhel odvětit, se najednou ztratilo. Internát? Její matka jí nechce pustit ani ven samotnou a klidně jí pošle na druhý konec ostrova? Než se ale stačila z šoku vzpamatovat, zabouchla za sebou Ctěna dveře od pokoje.
✨Vnitřní komnaty byly vyzdobené křiklavými barvami a hlavami divoké zvěře vycpané na stěnách. Netvor odtáhl princeznu do rohu, kde jí vhodil do klece ukované ze zlata. Princezna s křídly svěšenými k zemi v kleci seděla a vzlykala dlouhé dny. Netvor se kolem ní mezitím točil po síni sem a tam a každému, který se zde objevil se vychloubal, jak na princeznu víl vyzrál. Po deseti dnech a deseti nocích si princezna utřela oči od pláče. Podívala se na netvora a prosila o dobrotu jeho srdce, ale ten se jí jen vysmál.
Aredhel chtěla o odjezdu říct své nejbližší kamarádce, ale vycházet nemohla a Stela se za ní ten den taky nestavila. A tak musela mladá elfka odjet bez rozloučení. Cesta trvala několik dní, Aredhel se vezla pohodlným kočárem po nepohodlné cestě. Kolem ní neustále někdo byl. Hlídalo jí deset nájemných strážných a jeden kočí
Po příjezdu do nového města Aredhel konečně pochopila, proč je pobyt v Bělpuchu vhodný trest. Okolí města bylo v žalostném stavu. Smradlavé bažiny se táhly co oko dohlédlo a jediná vegetace široko daleko byl lišej, který zdobil občasné balvany v bahně.
Dalších několik let strávila Aredhel studiem na univerzitě kouzel a alchymie. Ve většině předmětů byla nejlepší ve třídě a také jako první snesla úspěšné zaklínadlo. Když se po třech letech mělo její studium uzavřít a Aredhel měla převzít ocenění ředitele školy, přijeli se na ni podívat oba její rodiče i s malou sestrou. Sál byl plný vznešených lidí a mladí mágové dostávaly své diplomy. Elényll v davu poznal pár svých nadřízených, kteří tady jistě byli, aby předali nabídky pracovních příležitostí absolventům.
Konečně bylo zavoláno jméno Aredhel Faerahrn Jitřenka. Sál ztichl, ale na pódium nikdo nevyšel. Co obecenstvo v sále netušilo je, že Aredhel už v Bělpuchu dávno nebyla. Po své poslední hodině se sbalila a pod rouškou noci se vydala hledat štěstí do širého světa. Rozhodla se, že z ní bude hrdinka, ochranná ruka nad ostrovem Nihil Aurum.
✨Den na to netvor sešel do síně a našel jí kompletně prázdnou. Každý kus jeho majetku byl pozřen plameny, uprostřed místnosti zlatá klec rozteklá v kaluž a víla ta tam. Netvor se stříbrným hnízdem na hlavě, už nikdy do temného hvozdu nevkročil nestrčil. Ale nebylo to z dobroty srdce, bylo to ze strachu. Ze strachu z královny víl, která má vlasy barvy plamene.