Měsíční světlo se opíralo o starou dřevěnou podlahu, která skřípala, když se po ní šlo. Starý děda Kovář vždycky říkal že se musí vyměnit prkno u prahu, ale nikdy se k tomu nedostal. Starý děd zemřel před několika lety, když Chrodovi bylo teprve pět let. A tak teď na statku žil mladý barbar pouze se svou matkou Jelenou a otcem Neklanem, který teď moudro o skřípavém prkně opakoval namísto svého otce.
Navzdory jménu se Chrodova rodina kovářstvím neživila už několik generací. Neklan se staral o menší stádo ovcí a Jelena pak vlnu spřádala a prodávala na místním trhu. Po smrti starého děda ale rodina potřebovala trochu víc peněz, a tak se Neklan nechal najmout jako Stájmistr u místního vznešeného pána.
Chrod vždycky obdivoval svého otce, jak si dokázal trpělivostí a pílí najít cestu ke všem různým druhům zvěře. Chrodova mamka ráda vtipkovala, že si ji Neklan vybral jenom proto, že neuměl mluvit k dívkám, a tak se rozhodl, že zkusí štěstí s vysokou.
Když bylo Chrodovi 12 let, začal svému otci pomáhat i mimo rodinný statek. A to bylo také poprvé, co ho začal otec učit, jak se zvířaty zacházet. Dovednosti jako jízda na koni a kočírování se podle Neklana nikdy neztratí. Tehdy si ještě Chrod přál přebrat po otci řemeslo, až dojde věku.
V těchto letech se bohužel na město, kde rodina žila začalo snášet neštěstí. Horní Přístaviště se nachází daleko od středu ostrova a často prožívá delší zimy než ostatní města. Takže když se z lesa začaly toulat vlci, mělo to neblahé následky pro všechny statkáře v okolí.
Kovářovi ztratili dvě třetiny stáda v roce, když Chrodovi bylo 15. A aby toho nebylo dost, u jižní hranice města se usídlila družina králových rytířů. Ti samozřejmě neměli zájem měšťanům v nejmenším pomáhat. Podle toho, co říkali, tu byli na královský povel a že až najdou co hledají, že zase odejdou. Ale jejich prodloužený pobyt a vyžadování stravy zadarmo znamenalo, že hodně místních přišlo o část svého majetku. Statek Kovářovic rodiny se musel rozmyslet, jestli jim stojí za to chovat pár posledních ovcí. A tak se stalo, že to jaro prodali všechny ovce sousedům a Neklan se nechal zaměstnat na plný úvazek.
Chrod samozřejmě chodil otci pomáhat kdykoliv mohl a jeho matka zase začala vypomáhat v místním hostinci.
Na podzim onoho roku se do Horního Přístaviště dostavila další skupina královských rytířů, tentokrát s nějakým vznešeným pánem v čele a po dobu dalšího měsíce pořádali hony po místním lese. Les, jako je tento, lidé málokdy navštěvovali. Mezi místními se. krom vlků, tradovalo o kouzelných stvořeních, která tě svedou z cesty když si nedáš pozor a starší povídali o krabech velikosti krav. Na tyto povídačky byl samozřejmě Chrod už dost starý, ale cesty do lesa stejně nepokoušel.
Pár dnů po tom, co se celá královská skupina sbalila a vydala na cestu zpátky do hlavního města, se Chrod probudil nečekaně brzo. Probudilo ho ono dobře známé skřípání podlahy u vchodu. Když mladík došel ke dveřím našel Neklana, jak se připravuje na cestu do práce. ´Co, že vstáváš tak brzo, vždyť ještě ani slunko nevyšlo. ´ zeptal se zvídavě Chrod. ´Pán Strnad pro mě nechal zavolat´ odpověděl Neklan klidně ´Chceš jít taky? ´ Chrod mlčky kývnul a hned se oblékl, aby otce nezdržoval.
Cesta k Panství Strnadů trvala pěšky asi dvě hodiny, ale co tam začal Neklan pracovat, byl mu propůjčen malý člun, kterým se tam člověk mohl dostat za necelou půlhodinku.
Jen co dorazili k panství, už na ně čekal pán Strnad. Chrod ho měl celkem rád, byl to sice starší pán, ale veselý a plný energie. A vždycky si nechal od Neklana vysvětlit věci o zvířatech, pokud jim sám nerozuměl. To měli s Chrodem společné. ´Dobře že jste tady´ přivítal je zamračeně pán Strnad.
´Pojďte se podívat, myslím, že za to může ta královská honitba´. Vysvětloval Neklanovi, zatímco Chrod za nimi v šeru klopýtal. Jen co se přiblížili ke stáji, všiml si Chrod hloučku lidí. Všichni si šeptali, ale jen co uviděli stájmistra, tak se mu klidili z cesty. Chrod si od přihlížejícího vypůjčil svícen a šel otci posvítit, ale jen co vkročil dovnitř, div svícen neupustil. Neklan se krčil u zvířete ležícího na zemi. Mohutné tělo dřímalo na chladné zemi a trup se mu pomalu zdvihal a zase klesal. Většina těla byla ale přikryta hnědým opeřeným křídlem, které zvířeti vyrůstalo ze zad. Hlava připomínala spíš dravého ptáka a šíji mu zdobila huňatá hříva. Temeno zvířete bylo také položeno na zemi, ale zlaté oči sledovaly Neklana. Stehno zadní nohy sebou škubalo, nejspíš jako reakce na šipku, která byla do hýždě zapíchnuta. A právě tam se Neklan nejvíc soustředil.
Chrod viděl stíny mihotající se po těle zvířete a tak přistoupil blíž, aby otci mohl lépe posvítit. V tom si všiml další zvláštnosti. Přední končetiny nebyly zakončeny kopyty jako ty zadní, ale namísto toho strašlivými pařáty. Chrod nasucho polkl, protože si uvědomil, že pařát byl dostatečně velký, aby mu obepnul celou hlavu. Zatímco rozjímal nad podivností onoho tvora, se Neklan s jednou rukou pevně na křídle, chopil šipky. Pán Strnad radši poodstoupil, a tak ve stáji zůstal pouze Neklan a tvor. Tiché a mohutné ´ššššššš´ se ozvalo od Neklana a pak najednou šipku jedním škubnutím z nohy vytáhl. Zvíře zaskučelo, ale pod Neklanovou rukou zůstalo klidné.
Po zbytek dne se otec se synem tvorovi věnovali. ´Chrode, tohle je gryf, dneska už jich moc není, ale jsou to nádherná stvoření. A původ mají v našich lesích´ vysvětloval Neklan. ´Myslíš, že ta šipka skutečně byla od králových lidí´ zeptal se Chrod. Neklan jen smutně kývl. Když byly hotovi a gryf klidně dřímal ve stáji, k nepokoji místních koní, vydali se zase na cestu domů. Po cestě člunem Chrod přemítal o činech rytířů.
Zima byla jako obvykle dlouhá a mrzutá, ale Chrod si ji nesmírně užíval. Skoro každý den doprovázel otce na jeho cestě. A na Panství Strnadů pak spolu pečovali o zvířata, a hlavně o gryfa. Ten se den ode dne zlepšoval a v ráno zimního slunovratu se dokonce dal do klusu. Chrod se samozřejmě učil o gryfovi co mohl, ale jen sledování šlechetného tvora ho nesmírně těšilo. Jednou se s nimi na panství vydala i Jelena, ale jen co gryfa viděla, prohlásila že na tuhle obludu ´nemá žaludek´ a strávila zbytek dne vevnitř, kde dělala společnost paní Strnadové a jejím dcerám.
Po pár měsících rekonvalescence se gryf zlepšil natolik, že mohl po pozemcích i běhat. A že to byla rychlost. Koně byli rádi, když je nikdo nehoní, ale gryf byl nadšením bez sebe kdykoliv si jej Neklan vyzvedl na projížďku. A netrvalo to dlouho, aby si na sebe zvykli natolik, že spolu začali i po pozemcích plachtit. Nejednou se stalo že Neklan sebou na lítání vzal i Chroda, který, ačkoli měl sám z výšek respekt, obdivoval práci, kterou jeho otec na zvířeti předváděl. Jako kdyby spolu komunikovali pouze dotekem. Neklanovi stačilo se naklonit a gryf okamžitě reagoval a nechal se vést vzdušnými proudy.
O tom že Neklan byl schopen si zvíře ochočit se zanedlouho dozvěděli všichni z Horního Přístaviště a párkrát se stalo, že ho místní štamgasti pozvali na jedno nebo na dvě, když chodil večer za Jelenou. Ale bohužel všechno dobré musí jednou skončit a když začalo léto, Neklan a pán Strnad rozhodli, že je čas gryfa vypustit zpět do divočiny. A tak se to stalo že oni dva, mládenec Chrod a místní žoldák, se vydali v létě na cestu do lesa gryfa vypustit.
Cesta probíhala podle plánu, a i gryf pochopil, že tenhle půlrok musí dojít ke konci. Proběhl se po mýtině a jednou naposled ukázal shromážděným majestátní křídla a huňatou hřívu, než konečně odletěl.
Po cestě se skupina radostně bavila, ale když už se blížili k civilizaci, zastoupili jim cestu dva pobudové. Jeden měl dýku a druhý meč. Chrod měl pocit, že se mu zastavilo srdce. ´co teď? ´ Pán Strnad i Neklan stáli jako zkoprnělí. Kdo by čekal přepadení u Horního Přístaviště? Takové věci se tady moc nedějí. ´Slyšeli jsme, že nějakej místní boháč našel gryfa´ konečně vypustil jeden z pobudů, zatímco druhý si je měřil pohledem. ´A prý se v hlavním městě takový zvíře dá prodat za slušnej peníz. ´ Pokračoval a pomalu postupoval k družině. Jeho kumpán s úšklebkem dodal ´ale nemusí to být v jednom kuse, jestli chápete´.
´Zvíře tu už není, pustili jsme ho na svobodu´ křikl odhodlaně Neklan. Pán Strnad přitakal, ale to už pobuda zvyšoval hlas ´Jestli je pravda že jste gryfa pustili, tak si tu cestu budeme muset vynahradit jinak. ´ To jako by byl povel pro kumpána s nožem a oba vyskočili směrem k trojici. Chrod si rukama zakryl obličej a čekal odkud přijde rána, ale jediné co slyšel bylo zaskřípání ocele o ocel. Žoldák se postavil do cesty pobudům a pár rychlými pohyby je odzbrojil. Dál nečekal na povel a přetáhl je plochou stranou svého meče. Oba zloduši se dali na úprk co jim nohy stačily. ´zbytek cesty přidáme do kroku´ nařídil tiše žoldák. Nikdo neprotestoval, a tak se do města dostali během dalších deseti minut. Jak byli ve městě, začal žoldákovi pán Strnad horečně děkovat a dal mu dvojnásobek slíbeného platu. Ten večer Chrod strachy málem nezamhouřil oko.
V Horním Přístavišti utíkaly letní dny jeden za druhým a blížila se veselice na oslavu místních rybářů. Neklan se jednoho rána připravoval na odjezd do práce, když pod Jelenou zaskřípala podlaha. Její manžel se na ní podíval a s úsměvem řekl ´to se musí vyměnit prkno u prahu, teda až se k tomu dostanu. ´ Jelena se zaculila a dala Neklanovi pusu na tvář před odchodem. Chrod slíbil, že dnes pomůže s přípravami v hostinci a tak před polednem vyrazil do práce výjimečně s mámou. Mezitím Neklan pomáhal pánu Strnadovi tím, že z panství převážel zásoby na oslavu do města. Pán Strnad měl vinný sklípek a také vlastnil dvě rybářské lodě, které sám samozřejmě nepoužíval, ale rybářům, které zaměstnával, platil za jejich provoz slušný peníz.
Při obědě si Chrod pochutnával na kusu pečeného masa, které dostal za výpomoc s přípravami. Jelena se vesele bavila s místními a tak se Chrod jenom rozhlížel po místnosti. V tom si toho všiml. U výčepu seděli dva pobudové, co je před pár týdny napadli. Chrod nevěděl, jestli se má schovat, ale naštěstí dřív, než si ho všimli, tak se z hostince v podnapilém stavu zase vytratili. ´Chrode , pojď mi podržet štafle, ať nespadnu´ pobídla zamyšleného barbara matka. ´Neklan říkal, že se staví na oběd až bude hotov s dodávkou ´ řekla Jelena uprostřed věšení girland. ´snad se mu nic nepřihodilo. ´
Přiblížil se večer a o Neklanovi pořád žádné zprávy, když tu do hostince vběhl uřícený pán Strnad. ´Jeleno, tady jste. ´ vyhrkl starý pán a pak pohlédl na Chroda. ´potřebuji s vámi mluvit o samotě. ´ Chrod sledoval, jak pán Strnad odvedl Jelenu ven a tam jí něco horlivě vysvětloval. Jen co skončil, zabořila Jelena obličej do rukou a začala vzlykat. Mládenec vyběhl z hostince a poprvé spustil na pána Strnada s něčím jiným než s úctou. Byl to hněv ´Co si to dovolujete. Co jste mámě řekl? ´ Pan Strnad zvedl ruce, jako kdyby se chtěl před ostrými slovy bránit, ale do toho promluvila Jelena. ´Chrode, Neklan zemřel. ´
Chrodovo srdce ztěžklo, Chvíli ani nedýchal a hleděl na rudé oči své matky. Stál na místě a jako by se bál pohnout. Pán Strnad prolomil ticho. ´Chrode, byli to ti pobudové, co nás tuhle přepadli. Vypadá to, že si na tvého otce počkali. ´ Ne, to nemůže být pravda. Neklan by se takhle zaskočit nenechal. Určitě je to omyl. Chrod nečekal na další vysvětlení a rozeběhl se směrem k rodinnému statku. Když vstoupil do tiché světnice, zaskřípala mu pod nohy podlaha. Nikdo tu nebyl. Slunce nízko na obloze se mu opíralo do zad, ale Chrod cítil jen chlad.
Na podpatku se otočil a rozeběhl se do panství Strnadů. Neklan je určitě tam. Nebylo by to poprvé co se zapomněl ve stájích. Po pár hodinách se zadýchaný barbar ocitl ve stájích, kde už nebyl nikdo jiný než koně. Gryf. Neklan šel zkontrolovat Gryfa, usmyslel si Chrod a znovu se rozeběhl, tentokrát směrem do lesa. V bocích ho píchalo a hlava se mu točila, ale na tempu nepolevil. Když konečně doběhl na mýtinu, kde před pár týdny s otcem vypustil gryfa, zavolal Neklanovo jméno. Z úst mu vyšel jen suchý výkřik a tak si sedl k cestě, aby popadl dech. Chtěl zavolat znovu, ale všiml si neuvěřitelného ticha, které se po mýtině rozléhalo. Hvězdy a měsíc svítily tak, že viděl skoro jak za dne. Ruce se mu třásly.
Na mýtině čekal několik hodin, než se vydal zase domů, ale to už vycházelo slunce.
Po cestě se Chrod stavil u místního řemeslníka, který takhle brzo zákazníka nečekal. ´Co by sis přál? ´ otázal se řemeslník zvídavě a Chrod jen mlčky ukázal na hromadu prken. Řemeslník si nebyl jistý, jestli mládenci pořádně rozumí, ale s transakcí vyhověl a tak barbar krám opustil s jedním dubovým prknem. Chrod klečel v rodinném statku. Byl u vchodu na zemi a pilně přeměřoval prkno. Se správnou délkou ho pak zkrátil a začistil.
Klekl si k prahu a začal nové prkno připevňovat. Unavený barbar sledoval, jak se prkno pomalu, ale jistě, srovnává na úroveň podlahy s každým jeho úderem. Kap. Tmavá skvrna se ocitla Chrodovi přímo pod obličejem. Kap. Druhá se objevila hned vedle. Kap. Skvrny už byly tři a po dřevě se rozpíjely jako inkoust po pergamenu. Chrod už nepředstíral, že otce najde a teď řešil nový problém. Kap. Slzy se mu řinuly po tváři. Kap. Sucho v krku mu nedovolovalo vydat ani hlásku, ale oči nemohly zastavit přívaly emocí.
Chrod vstal a rozhlédl se po světnici, aby našel kapesník a v tom si všiml Jeleny. Seděla u stolu a mlčky Chroda sledovala. Sama měla oči a tváře zarudlé, nejspíš probrečela celou noc. ´Ahoj´ řekla tiše. Chrod se vrhl matce do objetí a ta si ho přitiskla k tělu. Chrod za patnáct let svého života vyrostl v poměrně velkého mládence, ale právě teď si připadal jako kdyby byl zase malý. Takhle tam seděli dlouho, než Jelena ticho probořila. ´Statek budeme muset prodat. Ale bavila jsem se s pánem Strnadem a ten nám nabídl žít v panství. Já budu pomáhat s chodem domácnosti a ty budeš pracovat ve stájích. Myslím, že by to nemuselo být zase až tak špat…´ ale v tom ji Chrod přerušil. ´já na panství nepůjdu. ´ chvilku na sebe koukali a pak Chrod pokračoval. ´Já nechci pokračovat v tom, co Neklan dělal. ´ ´A kam teda půjdeš? ´ zeptala se Jelena ustaraně. ´Já budu válečník. Budu pomáhat lidem kteří se sami chránit neumí. ´
Dalších pár dní proběhlo celkem rychle. Pro Neklana Kováře byl uspořádán drobný pohřeb a pěkný obřad na který se dostavila většina Horního Přístaviště. Jeleně se podařilo najít kupce rodinného statku. Necelý týden pak strávila balením osobních věcí a pán Strnad uvolnil jednoho kočího, aby jí pomohl s přestěhováním. Asi měsíc po Neklanově pohřbu se Jelena a Rodina Strnadova rozloučila s Chrodem, který se vydal vstříc dobrodružství na ostrově Nihil Aurum.