Rána v hostincích začínají brzy. Kuchyň se roztopí a začnou se připravovat snídaně, mezitím se musí ještě uklidit hlavní sál, dojít na ranní trh pro nejlepší ryby a budit pocestné kteří si objednali budíček. Hostinec jménem Nora byl poněkud malý ale ranní ruch byl v něm stejný jako kdekoliv jinde, zvlášť proto že měl jen pár zaměstnanců. Byly jimi Kana Lišková, její manžel Turo a k tomu pár lidí na částečný úvazek. Mezi nimi se však pohybovala ještě jedna osoba.
Malá Iris se Kaně narodila pouze před pěti lety, necelí rok před tím než Kana poznala Tura a od té doby žily všichni spolu spokojeně v Noře, v Dolním Přístavišti.
Člověk by musel být slepý a hluchý aby si nevšiml elánu který malá hobitka měla. Ráda zkoušela nové věci a ať už šlo o vaření, uzle nebo třeba stání na rukou, Iris vše pochytila neuvěřitelně rychle. Její učenlivosti napomáhal i neustálí přísun zvláštních pocestných kteří v noře trávili veselé večery a dlouhá rána. Nejraději měla starého pěvce a básníka, trpaslíka jménem Fahrin. Měl svraštělé čelo, rozcuchaný vous který si strkal za opasek a zpíval o časech dávno minulých.
Když si po jednom ze svých koncertů všiml malé hobitky jak obdivuje jeho staré housle, rozhodl se že jí pár věcí naučí. Iris se tedy začala učit hudbě. Na housle měla příliš krátké ruce a tak jí na její šesté narozeniny Fahrin překvapil ručně vyrobenou pikolou. Iris byla štěstím bez sebe a nadšeně se začala na nástroj učit aby mohla starého trpaslíka na pódiu doprovázet. Ani ne po roce se jí přání splnilo. Když společně dohráli poslední lidovou písničku, ´Zlato, měď a písek ´, sklidily obrovský potlesk.
Na ostrově Nihil Aurum vždy po zimě přicházelo smršťové období. Již nemrzlo ale vydatné deště připravovaly zem na barevné jaro. A právě uprostřed jednoho takového slejváku si vzal Fahrin hobitku stranou. ´Poslyš, ´ začal trochu smutně. ´já budu muset dneska večer odjet. ´ Iris nechápala proč byl Fahrin najednou tak vážný a tak se zeptala. ´a kdy se vracíš? ´ ´To se má tak, ´ odtušil stařík ´já už se vrátit nemůžu´ Iris chvíli nechápavě koukala a tak ji Fahrin chytil za ruku svírající pikolu a pokračoval. ´když si ale nebudeš vědět rady, odpověď vždy najdeš v hudbě´. Spěšně se ještě rozloučil s Liškovými a v až příliš velkém kabátu se vytratil do mokré noci. Iris sledovala jak jeho rozmazaná silueta mizí ve tmě. Měla staříka skutečně ráda, výborně si rozuměli a dívka si užila každý okamžik který spolu strávily. Ten večer spala Iris u okna za zvuku kapek bubnujících o sklo.
Nyní již sedmiletá hobitka neměla moc času na to aby se z melancholie Fahrinovy nepřítomnosti vzpamatovala a musela nastoupit do místní měšťanky. Mezi děti příliš nezapadala ale s učivem neměla moc velké potíže a tak jí dalších pár let uteklo jako voda. V průběhu školy samozřejmě dál pomáhala v Noře ale na pikolu hrála čím dál tím méně.
Po ukončení povinné docházky která trvá jen 3 roky se většina dětí v Dolním Přístavišti začne učit řemeslu či pokračují na další studia. Iris nevěděla co bude chtít v životě dál dělat, její rodiče by jí jistě podpořili v čemkoliv co si vybere ale to by si musel prvně vybrat.
Na podzim přijela do města pouť. Ta se sice vracela každý rok, ale letos bylo celé procesí asi třikrát větší než kdy před tím. Spolu s atrakcemi přijel i cirkus, čarodějové, akrobati a to byl jenom začátek. Za Dolním Přístavem vyrostlo stanové městečko s kuchyní a obchůdky. Kožešiny, šperky nebo talismany byly na každém rohu a měšťanům přecházel zrak.
Sama Iris byla z návštěvy nadšená, mnoho peněz sice neměli ale i tak se dalo na pouti strávit celí den a pořád mít co dělat. Přes všechno to pozlátko a možná právě pod ním se ve městě zvedla vlna drobných zločinů. Opilost a rvačky se očekávali ale vandalismus v rybářském doku nebo krádeže si zasluhovaly zákrok místního starostelce. Hlídky se zvýšily všude po městě a veselí pocestní kteří doteď plnili okolí hudbou a aromatem dobrého jídla se začali chovat trochu nehostinně a podezřívavě k místním. Nicméně čas plynul dál a pouť se zase musela vydat na cestu. Večer před odjezdem se uspořádala veselice a každý kdo mohl se opil až do němoty za zvuku tancovaček.
Ráno bylo stanové městečko uklizené ale na měšťany čekalo neradostné zjištění. Pod rouškou noci bylo vykradeno velké množství obydlí a plachty rybářských lodí byly přetrhány. Nora sama taky utrpěla, naštěstí Liškovy toho moc neměli a tak vše co bylo ukradeno se dalo poměrně jednoduše nahradit. Vše krom jedné věci. Pikola kterou si Iris stále držela jako memento byla také ukradena.
Iris byla zdrcená. Na starého přítele nemyslela velmi často ale pořád na něj měla řadu veselích vzpomínek. Jistý pocit nejistoty který se jí už delší dobu držel se prohloubil a Iris v tichosti pomáhala v Noře.
Vybavení hostince bylo skoro kompletně vyrobené místníma rukama. Jedinou výjimkou byl tlakový buben který poháněl výčep. Byl v hostinci už řadu let a tak se jednoho večera ozvala ze sklepa rána která znamenala ztrátu tohoto drahocenného kusu vybavení. Kana moc dobře věděla že buben přesluhuje a tak si čas od času dávala peníze stranou na případnou náhradu. Nový buben bude jistě stát přinejmenším padesát zlatých a tak hobitky vybavila Tura dostatečným množstvím peněz a napsala na pergamen co přesně má pořídit. Turo byl hodný a pracovitý, číst ale neuměl. A proto, nebo snad ve snaze jí rozveselit, poslala Kana s Turem i Iris. Iris v té době táhlo už na 13 let, což v místních končinách značilo téměř dospělost.
Na cestu se dívka těšila. Turo byl trochu pomalejší, ale jinak spravedlivý muž v nejlepších letech, dokázal lidi ve svém okolí držet v klidu a pohodě tak jim cesta do hlavního města příjemně utíkala.
Na cestu se dívka těšila. Turo byl trochu pomalejší, ale jinak spravedlivý muž v nejlepších letech, dokázal lidi ve svém okolí držet v klidu a pohodě tak jim cesta do hlavního města příjemně utíkala.
Iris nikdy před tím Berně neviděla. Všechno ve městě vypadalo obrovské. Cesty byly široké a plné lidí, u každého domu byly stožáry s lucernou a pověšenou vlajkou města. Domy šahaly do výšky a pískovcové kvádry ze kterých byly vyrobeny měly každý nejmíň150 coulů. Hobitka se zastavovala u všech výloh a Turo jí musel vést za ruku aby se v davu nerozpojily. Výkladní skříně byly nádherně vyzdobené a obchody vypadaly tak vznešeně. Prodávaly to šaty, obrazy, překrásný nábytek a cokoliv na co si vzpomenete.
Oči Iris těkali z jednoho místa na druhé když se u jedné vitríny zastavila. Prozatím Tura následovala ale teď se poprvé hobit musel otočit. Iris hleděla do obchodu který oproti ostatním nevypadal nijak zajímavě. Pravděpodobně to byla zastavárna nebo snad vetešnictví. Mezi starou komodou a oprýskaným štítem ležela na stoličce malá, tmavě hnědá trubička s měděným prstokladem. Iris i Turo okamžitě poznaly krásnou, ručně vyráběnou píšťalu kterou Iris dostala tolik let zpátky.
I když měli cíl jasný, tohle byla zastávka kterou musely udělat. Iris vběhla do obchodu a začala se horečně vyptávat na pikolu. Vyprávěla jak je její a že jí byla ukradena před třemi lety ale otrávený prodavač se nad tím nepozastavil a suše řekl. ´Ta píšťala je velmi dobře udělaná. Mám ji oceněnou na 80 zlatejch. ´ Iris se zastavila. ´Ale ona je moje. ´ ze sebe dostala. Na víc se zmohnout ani nemohla. Prodavač si už zamračeně stoupal aby děvče vykázal, ale do toho se k rozhovoru přidal Turo. Viděl že má Iris na krajíčku a tak se pokusil s Prodavačem cenu usmlouvat. Strávily v tom obchodě dobrou hodinu a Turo prosil a handloval jak jen mohl ale cena zůstala stejná. Prodavače nezajímal původ ani okolnosti kolem píšťaly a když Turo odmítl z obchodu odejít, byly na ně zavolány stráže.
Bylo to k politování, po zbytek večera se Turo rozhořčoval a pak zase omlouval, Iris ale myslela jen na ironii toho všeho. Vždyť tam bylo. Pikolo které bylo prám její sedělo ve vitríně ani ne pár bloků od hostince. Situace není marná, dokud se nezkusí všechny možnosti.
Turo rád pyl, ale alkohol moc nezvládal a tak byl pod stolem ještě před půlnocí. Iris si počkala až se sál hostince kde přespávali vyklidí a pak vyšla do nočních ulic Berně. Ozvěny hlasů a písní byly všudypřítomné ale na ulici moc lidí nebylo. Iris se pohybovala stínem budov a když se někdo blížil, zastavila se aby ji nebylo vidět. Na to že se nikdy takhle neplížila ji to šlo poměrně snadno, koneckonců věci vždycky pochytila rychle. Když se dostala k domu který se tyčil nad špinavým obchodem, prošla si okolí aby si byla jista že tam nikdo není a potom se přemístila před hlavní dveře. Vitrína měla na vrchu řadu malých okének a jedno z nich bylo otevřené. Za normálních okolností by se jim nikdo neprotáhl, ale Iris si byla jista že dokáže otvorem proskočit. Teď se jenom musela dostat dostatečně vysoko. Kovový stožár který sloužil k pouličnímu osvětlení byl ve vhodné pozici. Hobitka na něj bez potíží vylezla a začala si přeměřovat skok když najednou uslyšela něčí hlas. Jejich kroky přes šum města neslyšela, ale hlasy dvou strážných kteří zrovna procházeli se k ní dostaly.
Iris na místě zmrzla. Nehybně sledovala dvojici ozbrojenců jak procházejí a probírají osobní záležitosti. K jejímu překvapení se jejím směrem ani nepodívaly. Snad za to mohla výška ve které byla nebo stín nad lucernou, to ale teď Iris nezajímalo. Počkala až se hlasy ztratí a připravila se ke skoku. Jako když skáče šipku, proklouzla drobná hobitka pootevřeným oknem. Při dopadu udělala tichý kotoul a srdce jí bušilo jak o závod. Ze země se zvedl obláček prachu který hobitka cítila dříve než ho viděla, jak si její oči zvykaly na tmu. Asi čekala že na něco uvnitř narazí ale byl zde klid ještě větší než venku. Opatrně našlapovala aby se vyhnula skřípajícím prknům a došla až ke stoličce u skla. Pikola tam ležela jako kdyby na ni čekala. Iris ji rychle sbalila do kapsy a začala se sápat na starou komodu. Nahoře si pootevřela další okno a vykoukla ven. Nikde nikdo. Z obchodu tedy vyskočila a podobným kotoulem jako před chvílí, ztlumila pád.
Po cestě do hostince se jí hlavou honily hrozné představy trestů a postižení které jí jistě neminou. Pořád se trochu třásla ale i přes to se dál držela ve stínech. Neviděně se proplížila do zaplaceného pokoje ale usnout nemohla až do ranních hodin.
Před polednem druhého dne jí probudil Turo. Přes rameno měl hozený vak s bubnem a na zádech sbalený batoh. ´Poj řekl spěšně Iris. ´Domluvil jsem nám kočár na kus cesty. ´ Zmíněný kočár byl sice rolník od sena ale na to Iris nemyslela. Turo seděl vepředu s kočím a Iris seděla na rolníku. Jak projížděli městem, koukala se dozadu. Berně vypadala pořád stejně. Strážní procházely ulicemi a občas někoho pozdravili, a i když projížděli kolem vetešnictví nic se nezdálo v nepořádku. Okna nad vitrínou už byla zavřená ale prázdná stolička, tam nepovšimnutě pořád stála.
Drnčení městských cest a hluk davu vystřídala měkká hliněná stezka a klidný jarní vítr. Slunce bylo vysoko a jak se Berně v dálce zmenšovalo, Iris se zlepšovala nálada. ´Ono to vyšlo. Nemělo, ale vyšlo to. ´ Pomyslela si. Najednou jako kdyby získala nový náhled na život. Iris vytáhla pikolu z kapsy a znovu si ji po dlouhé době potěžkala v ruce. Úpatí Obrovité hory která trůnila uprostřed ostrova a která jej každé ráno pokryla dlouhým stínem, bylo pokryté mořem barevných květů. I z dálky byly vidět a vypadaly jako duhový závoj pod tmavým monolitem.
Po návratu do dolního přístaviště se Iris vrátil její mladický elán. Stále pracovala v hostinci ale při tom si střádala peníze aby si mohla koupit novou pikolu. Nechtělo se jí tu od Fahrina vytahovat před rodiči. A tak se do Nory navrátily vysoké tóny malé píšťaly a veselí večerních koncertů. Mezi časté hosty nory patřila i starší kronikářka. A právě s ní Iris začala trávit veškeré své volné dny.
Učila se různá písma a významy pečetí. Koneckonců, takové znalosti se jí budou určitě hodit. Měla totiž konečně plán.
Kana se o tom nesmí samozřejmě dozvědět, ale Iris se pokusí nadále vydělávat peníze zlodějinou. Jenom pomyšlení na to ji naplňovalo nadšením. V té době Kana požádala jednoho ze svých štamgastů, aby ji sekyru splatil službou, a Iris pro ní nakreslil. Zarámovaný obrázek své dcery si pověsila nad výčep a začala o ní vyprávět každému kdo udělal tu chybu že se na podobiznu otázal.
Iris se samozřejmě nechtělo krást ve svém rodném městě a tak se na své čtrnácté narozeniny sbalila, pořádně se s rodiči a Norou rozloučila, a pod záminkou koncertní kariéry se vydala do světa.
I přes svou šikovnost neměla Iris vždycky štěstí při kradení. Z hlavního města měla trochu strach a tak obcházela menší města až se jednou objevila v dřevorubecké osadě Dřevěný Uhlířov. Krom hromad dřeva a uhlí místní moc neměli a Iris se nechtělo okrádat tvrdě pracující lid a tak zde, Na konci civilizovaného světa, a výměnou za nocleh, začala po večerech koncertovat.
Iris střídavě trávila čas v osadě, kde pomáhala s kouželužnictvím a hrála na pikolu, a v okolních městech kde zdokonalovala své zlodějské umění. Většinu dnů zůstávala v teplé posteli dokud jí paprsky sluníčka vysoko na obloze neprobudily.
Rána zlodějů, totiž, začínají pozdě.