Nad ostrovem se sbíhala mračna a trpaslík s krátkým zrzavým vousem koukal z hradeb Berně směrem na jihovýchod. Tím směrem se nacházelo město Dolní Přístaviště a také slavný maják. Ty ovšem nebylo vidět kvůli obrovské hoře, která ve výhledu překážela. Vzpomínal, jak sám na ostrov v mládí připlul lodí, která ho vysadila poblíž onoho majáku.
Fahrin Sedmera koukal k hoře, jako většina obyvatelů Berně, od doby co se k němu donesla zpráva o útoku na Dolní Přístaviště. ´Koukáním nikomu nepomůžeš,´ houkl na Fahrina jeho mistr. ´Máme přímé nařízení od krále, pomůžeme s okováním brány města.´ To Fahrina od výhledu odtrhlo a vydal se za mistrem. Myšlenkami však stále visel u majáku.
Celý den byl kolem hradeb shon. Z hradu byly na oběd vyslány služebné, aby se postaraly o občerstvení řemeslníků. Fahrin dostal kus soleného masa mezi plátky chleba. Zakousl se a skoro ani nestačil poděkovat, jak se hrnul zpět k bráně. Společně s mistrem okovali celé křídlo a zrovna přidávali do kování hřeby, aby měli jistotu, že se plechy nestrhnou. Takhle pracovali celý den a když přišla noc, ustlali si poblíž pracovní stanice. V noci probudil Fahrina ruch pobíhajících lidí. Prodral se mezi nohama davu a na cimbuří se, jako všichni ostatní, zadíval k hoře. Temná silueta byla zezadu ozářena oranžovým světlem a co chvíli bylo slyšet praskání stromů. Ať už na ně útočil kdokoliv, jistě už byl na pevnině.
Mladík se podíval zpátky k bráně a všiml si, že mezi pochodujícími vojáky a pobíhajícími civilisty, stál jeho mistr a přidělával si nářadí za opasek. Fahrin tedy seběhl dolů a začal se s ním chystat. Mistr na něj jenom tiše kývl a pak šli pokračovat v práci. Rytmické údery kladiva, které upevňovaly panty ke stěně, se ozývaly nocí přes hukot davu. Fahrin pak viděl, jak se k práci přidávali po jednom i ostatní řemeslníci. Netrvalo dlouho a brzo se všichni připojili do nočních příprav. Ti co mohli kovali a ti co nemohli jim podávali materiál. Občané hlavního města přeci nenechají tyto hradby padnout.
Ráno přišlo rychle a všechny přípravy byly hotovy. Teď se pobíhalo po cimbuří a připravovaly se koše s šípy. Fahrin se šel tedy podívat znovu ven z města. Sluníčko pomalu vycházelo a oranžová záře byla tatam. Oči mu klouzaly mezi úpatím hory, odkud by přišla pozemní vojska, a vzdálenou věží Bělpuchu. Věděl, že útok bude nejspíš veden k nim, ale chvíli pomyslel na svého bratrance, který právě v Bělpuchu studuje na univerzitě.
Byla to mladá žena, která stála vedle něj, co si toho první všimla. Vztyčenou rukou ukázala směrem k vrcholku hory a chraplavě zakřičela. Fahrinovy oči vystřelily k vrcholu, kde se mezi paprsky ranního slunce protahoval obrovský a lesklý drak. Musel být přinejmenším velikosti třípatrového domu a koukal směrem k městu.
Lukostřelci se začali sbíhat na hradby, ale nestačili se ani seřadit a drak už jim plachtil nad hlavami. Okování hradeb nemělo nyní žádný smysl. Drak se bez jediné překážky přenesl až k hradu, na který vychrlil takové množství ohně, že žár na tvářích cítil i u bran města Fahrin. Rozhostila se panika a davy lidí prchaly skrz nově okovanou bránu. Fahrin také nehodlal čekat, kdy se drak otočí k nim a tak prchal na jih. I přes vysoké hradby a střechy nejvyšších domů byl vidět drakův hřbet.
Celý den a noc drak řádil ve městě. Fahrin zná další část jen z vyprávění, ale prý se drakovi postavili všichni šlechetní rytíři a čarodějové na ochranu krále. Byly však zabiti dříve, než si stačili svého soka poměřit. Trpaslík putoval celý den, než se dostal téměř k Bronzovým horám. Zde pohleděl na východ a jeho nejhorší obavy se potvrdily. Maják, nepohasínající hvězda, která vedla všechny lodě bezpečně na ostrov, byl zničen. Z ostrova Aureum Insula se nedostane, ani kdyby chtěl.
Nevěděl co si má počít a tak se vydal do dílny svého mistra, která se nacházela v Bronzových horách. Pár dní tam čekal a doufal, že se jeho mistr nebo snad jiný z učedníků ukáží, ale nikdo nepřišel. Fahrinovy tedy nezbývalo, než se vydat zase zpět do Berně. Cestou k městu potkával řadu stanů a povozů lidí, kteří také neměli kam jít. Když už byl skoro u města, všiml si davu, který se shromáždil jen v dohledu brány. Podle všeho to vypadalo, že drak spálil a sežral každého, na koho přišel, a teď si dopřává zaslouženého odpočinku.
V davu si najednou vzal slovo statný muž. Byl vysoký a měl široká ramena, kolem něho postávala menší družina kumpánů. ´Jmenuji se Holáč,´ začal poněkud hlasitě, ´a možná bych věděl jak draka porazit.´ Kolem si začali všichni šuškat. Holáč chvíli počkal a pak pokračoval: ´Má to ale malý háček. Já bych toho draka potřeboval porazit sám.´ V hloučku lidí nastalo ticho. Nikdo si nebyl jistý co na to říct, ale po chvíli se začala ozývat souhlasná slova. Holáčova nabídka se zdála přinejmenším zvláštní, ale v situaci jako je tato, se nikdo přít nehodlal.
Zpráva o hrdinovi lidu se rozšířila jako divoký oheň a tak se další den sešla většina přeživších Berňanů na dohled okované brány. Holáč pak sám vstoupil do města a členové jeho družiny zabraňovali ve vchodu všem pošetilcům, co by se snažili do města vniknout. Ne, že by jich bylo hodně.
Po hodině čekání vyšel Holáč, s drakem v patách, z města. K lidem zvolal: ´Stvůra přijala mou výzvu k souboji.´ Dav lidí byl jak na trní a když hrdina vytasil meč, všichni utichli. Obrovský drak cenil zuby a drásal drápy drny trávy, jeho jantarové šupiny se leskly ve slunečním svitu, ale k meči, jako by se bál přiblížit. Holáč pak směrem k drakovi udělal pár rychlých výpadů a stvůra se začala stahovat. ´Nééé, dobrý pane,´ zasyčel drak svým zlověstným hlasem, ´dovolte mi důstojnou smrt.´
Fahrin nemohl věřit svým uším, ale dav byl u vytržení. Lidé jásali a pár jich začalo na draka házet kameny. Holáč zamířil meč k zemi a pravil: ´Dobrá tedy, netvore. Dovolím ti důstojnost alespoň ve smrti.´ Mezi lidmi vypukl jásot a Holáč začal pobízet draka zpět k městu. A jak se obrovský drak začal sklánět, aby prošel bránou, Fahrin si všiml úsměšku na drakových pyscích. Dav ale na ještěra nekoukal. Provolával Holáčovi slávu. Ten se samozřejmě sám třikrát uklonil, než zmizel za nestvůrou v hradbách města.
A to bylo naposled co kdy kdo draka viděl. Holáč později vystoupil, aby lidem oznámil, že drak se setkal s důstojnou smrtí a na základě jeho odvahy si jej lidé zvolili za krále. To ale Fahrina nezajímalo. Podílel se na úklidu a rekonstrukci města, doufaje, že najde svého mistra. Třetí den úklidu se mu to podařilo. Jeho mistr byl v hromadě spálených těl a nic nezůstalo, jak z jeho oblečení, tak nástrojů. Fahrin jej poznal jen díky malému prstenu, který mistr nosíval a který jako zázrakem žár ustál.
Svědomí jej nepustilo z města než bylo vše uklizeno a tak se vydal znovz na jih až po dvou letech. Přibližoval se k Bronzovým Horám a míjel známou mohylu, která značila cestu k dílně. Tehdy nemohl ani tušit, že stejnou mohylu bude za dvě stě let míjet i Iris s její družinou.