V nejtmavší části hvozdu žila princezna víl. Byla ze všech víl nejkrásnější a její zrzavé vlasy plály jako oheň ve večerních paprscích slunce. Často se svými společnicemi plavala v tůních a procházela mýtiny. Plody lesa jim sloužily k obživě a čiré stružky k pití. Vše ve hvozdu bylo krásné a když se přihodilo nějaké neštěstí, víly vždy vše napravily.
Jedno sychravé odpoledne do lesa přišel nezvaný host a začal posílat létající drápy na nebohou zvěř. Když se o tom princezna víl dozvěděla, vydala se za tímto netvorem, aby ho z hvozdu vyvedla. Netvor byl mohutné postavy, na hlavě měl stříbrné hnízdo a seděl na koni opředeném provazy. ´Vyjdi z hvozdu a už se nevracej, netvore! ´ spustila naň víla, ale netvor se jí vysmál a chraplavým hlasem odpověděl: ´My tedy tvůj hvozd pro dnešek opustíme, ale brzy se vrátíme v počtu a hvozd už tvůj nebude. ´
Když se měsíc vrátil do své plnosti, netvor se znovu ukázal. Ale nebyl sám, společně s ním družina podobných. Tihle ale neměli hnízda na hlavách a v rukou třímali lesklé tesáky. Jenomže netvor udělal chybu, když ryšavou princeznu podcenil. Ta jeho varování nebrala na lehkou váhu a tak se na jeho příchod připravila. Jakmile vstoupila družina do hvozdu, tak je napadly přírodní síly ze všech stran. Vlci a jeleni nabíhali na opředené koně, zatímco ptactvo odvádělo pozornost netvorů nálety. Kořeny stromů se zdvihaly ze země a šlehaly jim po nohou. Princezna víl pak se svými společnicemi seslala na netvory zuřivost suché bouře a jejich tesáky se na místě roztekly. Netvor znovu z hvozdu pláchl. Tentokrát naneštěstí ale poučen a rozhořčen.
Princezna víl od netvora čekala všelico, sílu, zuřivost nebo snad posily. Ale ne lest. Jednoho dne se víla sama procházela mezi korunami jilmů, když uslyšela vzlyk lysky. Jen co dolétla k jezírku, kde mokré kvočny sedávaly, žádnou z nich neviděla. Rozhlížela se po okolí, odkud ten smutný zvuk vychází a najednou na ní z keře vyskočil netvor. Neměl sebou svého koně, ale měl síť z vlasů skalních obrů, hustě posetou drobnými oky. Princeznu si hodil přes rameno a rychle s ní z lesa vyběhl. Putovali takhle až do svitu měsíce, než dorazili do netvorova obydlí. Stavba to byla strašlivá a smrděla kouřem.
Vnitřní komnaty byly vyzdobené křiklavými barvami a vycpanými hlavami divoké zvěře na stěnách. Netvor odtáhl princeznu do rohu, kde jí vhodil do klece ukované ze zlata.
Princezna, s křídly svěšenými k zemi, v kleci seděla a vzlykala dlouhé dny. Netvor se kolem ní mezitím točil po síni sem a tam a každému, který se zde objevil, se vychloubal, jak na princeznu víl vyzrál. Po deseti dnech a deseti nocích si princezna utřela oči od pláče, podívala se na netvora a prosila o dobrotu jeho srdce, ale ten se jí jen vysmál.
Den na to netvor sešel do síně a našel jí kompletně prázdnou. Každý kus jeho majetku byl pozřen plameny, uprostřed místnosti zlatá klec rozteklá v kaluž a víla ta tam. Netvor se stříbrným hnízdem na hlavě už nikdy do temného hvozdu nevkročil. Ale nebylo to z dobroty srdce, bylo to ze strachu. Ze strachu z královny víl, která má vlasy barvy plamene.